Když zítřek někdy nepřichází…

Dnes bych vás chtěla pozvat k zamyšlení nad vážnějším tématem:

Napadlo vás někdy, že zítřek už nemusí přijít?

Často žijeme tak, jako kdybychom snad byli nesmrtelní. Točíme se na kolotoči každodenních povinností, zatímco nám život utíká mezi prsty.

Jak byste strávili zítřejší den, pokud by měl být vaším posledním?

Vstávali byste za tmy a bez snídaně běželi se sebezapřením do práce, která vás nenaplňuje? Které se ale ze strachu a pohodlnosti bojíte vzdát?

Jak by ten zítřejší den asi vypadal, kdybyste vůbec nikam nemuseli?

Poslední dobou často od klientů slýchám, jak ten čas rychle letí. Že ani nevědí, co v posledním půlroce vlastně dělali. Když se zeptám, co hezkého se jim přihodilo, nevědí… Není  to škoda?

Povím vám příběh, který se mě osobně také hodně týká. Ve své kariéře jsem papírovou krabici na osobní věci spolu s okamžitou výpovědí dostala několikrát. Není to nic příjemného, ale dnes jsem za to ráda. Pokaždé mě to posunulo o velký kus dál!

Je konec.
V ten moment se kolotoč náhle zastavil.
Mrzí nás to,” zaznělo z úst ambiciozního mladíka, který mi celou dobu ležel v žaludku. Toho, který mi tu teď s namachrovaným výrazem vypráví cosi o lítosti.
Ještě před měsícem vše šlapalo jako hodinky. Zrovna jsme finišovali obrovský projekt. Uřídit desítky lidí a zvládnout tolik úkolů nebyla žádná sranda, ale měl jsem pocit, že to mám v malíku. Jedno kafe, porada, druhé kafe, report, další kafe, odpolední meeting, kafe a … potom KONEC.
Adrenalin byl jeho život. Miloval rychlou jízdu, pracovní vypětí a dobývání nových met. Dařilo se mu a cítil se jako král. Ani na vteřinu nepochyboval, že uspěje i teď.
Nemohlo ho nic zastavit. Pět let makal na tom, aby od šéfů ze zahraniční centrály konečně dostal pořádnou šanci. Bylo to na nejlepší cestě. Věděl, že to zmákne.
Poslední měsíce cítil, že není úplně v kondici. Na fotbal už neměl čas, dovolenou bez počítače neznal. Začaly ho trápit zvláštní bolesti břicha. Pokaždé se nadechl a tu bolest nějak rozchodil, jen občas, když tlak sílil, zvracel. Trochu ho to znepokojilo, nedal však na sobě nic znát. Poslouchat nějaké signály svého těla? Není přece blázen! Jo, a ty šílené návaly bolesti hlavy. Těm moc nerozuměl. Neměl na ně čas. Kopnul do sebe další kávu, prášek a jel dál. 
Už třetí týden seděl v kanclu a makal do noci. “Zůstanu do deseti, pak vyrazím domů a dodělám to. Dám si k tomu vanu a whisky,” prolítlo mu hlavou. V ten den však v kanceláři do deseti už nevydržel. Z večerní porady ho odvezli přímo do nemocnice. Diagnóza neurčitá. Po sérii nepříjemných vyšetření lékaři nic nenašli. Zažívací potíže ale neustupují, léky nepomáhají.
Co to ksakru je?,” pomyslel si v ten moment. Chtěl se zvednout a odepsat alespoň na pár mejlů. Najednou zjistil, že to nejde. Najednou nemohl vůbec nic. Ležel na nemocničním lůžku, koukal do stropu a hlavou mu lítaly vzpomínky na posledních několik let. Vzpomněl si na vývoj aplikace, nastavování procesů, teamové meetingy a černý kávovar, který měli na patře.
Bylo to zvláštní. Mámu viděl naposled před půlrokem, na sestru neměl čas vůbec a bývalá přítelkyně se odstěhovala, protože to tempo nechtěla dál snášet. Ležel tam sám a najednou nevěděl, komu zavolat. Z práce už mu dali vědět, že drží palce a rádi by přišli. Musí teď ale zamakat na tom projektu, co nedodělal.
Trvalo téměř měsíc, než měl dost síly vyrazit do kanceláře na schůzku se šéfem. Že ale rovnou dostane padáka a papírovou krabici na osobní věci, to rozhodně nečekal.
“Víš, moc si vážíme všeho,cos udělal. Ten velký kus práce, který je za tebou vidět. Nemůžu si ale dovolit, aby se to zopakovalo. Seš nemocnej, chápeš? Projekt byl tvým výpadkem v ohrožení. Teď je na tvém místě Marek a ty by sis měl dát pauzu. Je konec,” vypadlo z člověka, pro kterého tolik udělal. “Mrzí nás to” přitakal ambiciózní Marek, kterého ze srdce nesnášel.
Byl opravdu konec. Kolotoč se náhle zastavil. Odevzdal telefon i notebook, ze kterého po nocích odpovídal na maily. Najednou byl úplně sám. Bez práce, bez projektů, bez hezkých vzpomínek…

 

Život je krátký a letí jako voda. Je báječné mít práci, kterou milujeme a dělat ji naplno. Nesmíme při tom ale zapomínat ŽÍT a poslouchat sami sebe. Lidské tělo je moudré, jsou v něm uloženy všechny vzpomínky a cenné zkušenosti. A pokud se naučíme naslouchat jeho signálům, může nám být tím nejlepším průvodcem životem.

A co vy? Máte svou práci pod kontrolou? Jste spokojeni nebo sbíráte odvahu ke změnám? Pokud se chcete na chvilku zastavit, sdílet své pocity v kruhu fajn lidí, nebo si jen ujasnit otázky kolem stávajícího zaměstnání a cítit se lépe, zvu vás na koučovací workshop, tentokrát na téma: Jak být happy v práci:-)

Naučíme se JAK:

  • zvládat stresové situace

  • znovu naslouchat signálům svého těla

  • moc je výhodné naučit se říkat NE

  • je super občas si dopřát zasloužený relax

Podrobné informace, včetně přihlašovacího formuláře ZDE.

Těším se na společný večer!

                                                          Soňa Uhrová

                                                Heart&Business Coach